Vzpomínky pekaře Dušana Haly

Můj otec František Hala se narodil 2.11.1883 ve Vizovicích.V mládí vandroval po celé C. K. říši jako pekařský tovaryš, nějaký čas byl i ve Vídni. Patřil k  5. generaci rodu Halů-pekařů, který působil ve Vizovicích v oboru pekařství od r. 1775.

 

S matkou se seznámil v Olomouci, kde pracovala jako služebná.

Za několik let po svatbě mých rodičů začala první světová válka. Když došlo k mobilizaci, bylo mé sestře Adolfě 5 let, bratru Františkovi 4. Otec před odjezdem na frontu sepsal závěť, v níž rozdělil svůj majetek manželce a matce. 

 

Tak jako mnozí bojoval za Rakousko-Uhersko na italské frontě u řeky Piávy, kde byl také raněn. Vyprávěl nám, jak po velkých bojích plulo v Piávě bezpočet mrtvých těl.

Po jeho odchodu na frontu pekly v pekárně jeho žena a matka samy. Později se jim přihlásil italský zajatec, který o sobě tvrdil, že je pekař, ale ukázalo se, že to říkal proto, aby se vyhnul hladu a strádání.

Berta Halová s dětmi před válkouSehnat za války mouku bylo velice obtížné. Stařenka Josefa Halová se vydávala pro mouku až někam na Hanou a pokud ji někdo náhodně nesvezl, cestovala s pytlem mouky na zádech pěšky až do Vizovic.

Jejího muže – svého dědu – jsem nepoznal, zemřel v roce 1900. Stařenka Josefa (nar. 1853) se však dožila vysokého věku i řady pravnoučat. Jako dítě jsem ji často přemlouval, aby mi znovu vyprávěla historku o chlebech rozkutálených po poli. K rozvozu chleba se totiž kdysi používal pes zapřažený do vozíku. Jednou přeběhl při rozvozu psovi přes cestu zajíc a on se za ním i s vozíkem pustil do polí. Kulatý chleba se rozběhl na všechny strany.

 

Když jsem se 20.7. roku 1920 narodil, říkalo se, že si mě otec donesl z války. Po dlouhých válečných útrapách se tehdy začalo blýskat na lepší časy. V nové Československé republice zavládla konjunktura – rozmach živností a řemesel.

Můj otec začal budovat – původní starou pec nahradil parní pecí a zároveň také rozšířil pekařskou dílnu. Během několika let přistavil na domě první patro a koupil první vůz, který začala firma Praga vyrábět – Pragu-Piccolo, cabriolet. Ten však brzy přestal potřebám pekárny stačit a tak přibyla i nákladní Pragovka – Anča. První vozy této řady měly kabiny s dvířky jen na jedné straně, a to na opačné od volantu. Zadní část vozu – valník – byla pokryta nataženou plachtou. Brzy přestal stačit i tento vůz a otec jej vyměnil za náklaďák s nosností 1,5 tuny.

Ve 30. letech se však začala projevovat hospodářská krize, odbyt vázl a otec byl nucen auto prodat za třetinu ceny.

 

Mně krize příliš starostí nepřinesla, mojí vášní byla hudba a to ostatní jsem jako školák moc vážně nebral. Chodil jsem se učit hře na klavír k sestřičkám do kláštera. Jedna z nich chodila do Orlovny nacvičovat zpěvy, hrát při operetkách a když jsem skončil s výukou hry na klavír, převzal jsem tuto funkci po ní.

Když jsem absolvoval pět tříd obecných a čtyři třídy měšťanky, vyvstala otázka, co budu dál dělat. Mým jediným přáním bylo studovat hudbu a skladbu, ale starší bratr už měl kupeckou živnost a bylo nutno, abych se jako šestý Hala-pekař ujal rodinné živnosti já.

„Musíš být pekařem“,  řekl otec a bylo rozhodnuto.

Během let 1936 a 1937 jsem tedy pracoval v pekárně a rozvážel s otcem pečivo (jezdil jsem samozřejmě bez řidičského průkazu, na který jsem byl ještě mladý).

Láska k hudbě mě neopouštěla. Z výdělku jsem si koupil na splátky pěknou pianovou harmoniku značky „Kebrdle“. Hrával jsem na ni ve smíšeném orchestru, který dirigoval pan Maňas – prokurista firmy Singer. Tento vizovický orchestr se jmenoval Portáš, byl podporován vizovickými pálenicemi a hrával na koncertech a estrádách ve Vizovicích i jinde.

 

V září 1937 jsem nastoupil do mistrovské pekařské školy v Břeclavi. Byla zde také mlynářská škola, s jejímiž dvěma žáky jsem sdílel podnájem. Jezdili na propustku z Břeclavi do Vídně na kolech. Už brzy po začátku školního roku dovezli fotky, na kterých byly vídeňské domy s velkými obrazy Hitlera.

Přes hrozbu okupace byl pro mě rok na pekařské škole velmi příjemným obdobím a utekl mi jako voda. Patřil jsem na škole k mladším chlapcům. Začal jsem sice pít černé pivo, ale do baru s tajemným názvem „Ano“ jsem se s chlapci často i o deset let staršími jít neodvážil. Velmi rád jsem chodil na korzo, kde se pohybovaly houfy studentů gymnázia, hospodyňské školy a dalších. Často jsme pak vyrazili do lesa za město, sedli si do trávy a zpívali při harmonice. I v tanečních jsem místo výuky tance hrál v orchestru na klavír.

Během školního roku jsem si vedl své účetnictví a snažil jsem se zbytečně neutrácet. Vypočítal jsem si, že moje celoroční studium stálo rodiče 10.000 korun. Škola byla dobře vybavená, byla v ní laboratoř i školní pekárna a naše výrobky jsme prodávali profesorům a zaměstnancům školy. Mým třídním byl profesor Jaroslav Hladký – pekař s velkou láskou k tomuto řemeslu. Učil nás nejenom pekařit, ale také vážit si svého zaměstnání a provozovat ho poctivě.

Žák jsem nebyl špatný. Něco mi šlo hůř, ale průměr jsem měl s vyznamenáním. Nejlepší výsledky jsem měl ovšem v psaní na stroji. Nejrychlejším písařem jsem se stal díky tomu, že jsem se text předem naučil nazpaměť. Milou vzpomínkou zůstává den, kdy jsme každému profesorovi zahráli pod oknem písničku na rozloučenou.

Vrátil jsem se domů do pekárny a zpočátku se nám docela dařilo – začali jsme vyrábět 17 druhů jemného pečiva. Brzy však naši republiku obsadili Němci, byl zaveden lístkový systém a o pečení jemného  zboží jsme si už mohli nechat jenom zdát. Receptury výroby bílého chleba se změnily, do bílé mouky T930 jsme museli přidávat mouku černou jako zem, vlastně otruby. Tato mouka rychle podléhala zkáze a chleba z ní byl velice nekvalitní. Proto jsme jí do chleba dávali míň než předepisovala receptura a zbytek otrub jsme prodávali chovatelům na krmení.

Pekárny ale začala obcházet hospodářská kontrola a ta nám zjistila manko 50q mouky. Jednalo se o přestupek, který za raichu znamenal koncentrák, ne-li přímo provaz. Ti revizoři byli naštěstí dobří lidi a tak bylo domluveno toto:

Příští kontrolu budou provádět v pekárně v Malenovicích. Pokud do měsíce chybějící mouku načerno seženeme, mám za nimi přijet do Malenovic.

Dobří lidi nám tehdy pomohli, mouku jsme sehnali po mlýnech v okolí. Hodně pomohla sestra mojí matky, jenž měla známého mlynáře u Olomouce, který nám mouku koňmo dopravil. (Tato sestra mojí  matky Berty Halové se rovněž vdala z Olomouce do Vizovic.)

Dodržovat lístkový systém bylo složité, některé měsíce jsme museli na archy nalepit až 1,000.000 gr lístků, což bylo asi 75q mouky.

Schodek vznikl mimo jiné tím, že jsme dosti chleba dávali bez lístků partyzánům. Chodila pro něho paní, která žila na pasekách pod Ostrým vrchem a partyzáni si potom pro chleba chodili k ní.

Když byla chybějící mouka pohromadě, jel jsem do Malenovic. Protokoly o stavu zásob, které uváděly 50-metrákový schodek, byly zničeny a sepsány nové, které žádný schodek nevykazovaly.

Později, když jsme očekávali ústup Němců přes Vizovice, nějaký čas předem jsme asi 20 pytlů mouky zazdili. Ale když potom 5. května 1945 ustupovali, stejně už neměli na zabavení mouky čas.

 

1.1.1939 jsem byl večer někde venku a když jsem se vrátil domů, seděla v kuchyni žena a něco zrovna jedla.

„To je naše nová služebná“, řekla mi matka.

Naše námluvy s mou budoucí ženou začaly u pece. Když to moji rodiče zjistili, snažili se nám to zarazit. Pro lepší pohodu a abychom nebyli náhle překvapeni, provalil jsem v kuchyni žárovku. Julie bydlela v prvním patře přístavku na dvoře a moje noční cesta k ní bývala velice nesnadná. Vysadil jsem okna na konci chodby a přehoupl se přes zábradlí. Návrat býval taky riskantní – musel jsem se spustit z prvního patra po sloupku dolů na dvůr a pak se nějak dostat domů.

Juliin otec a její dva bratři byli nasazeni v Raichu. Když se vrátila domů do Valašské Polanky, jezdíval jsem tam za ní na kole. V tlumoku na zádech jsem vozil pečivo. Jednou v zimě jsem skoro umrzl, když jsem se tam pustil na lyžích.

Rodiče mi marně bránili, abych si Julii vzal. Otec neměl důvěru k její rodině, ale když viděl, že neustoupím, řekl:

„Můžeš si ji vzít, ale žádný člen její rodiny nesmí překročit práh našeho domu.“

(Poznámka vnučky Dušana Haly:

Halova pekárna nemá nic společného s provozovateli stránek 

www.halova-pekarna-vizovice.cz/ a žádné pečivo nevyrábí s pomocí formiček.)

 

V únoru 1941 se v pekárně konala svatební hostina. Fungoval ještě lístkový systém, takže koláčky svatba zrovna neoplývala, jak  by se na pekaře slušelo, ale to nebylo to hlavní. Měl jsem Julii a oba jsme byli šťastní. Juliina sestra Hana byla za družičku, pekař Jenda Žilinský za mládence. Do kostela nás vezlo autotaxi Johanna Braunera, který později padl na ruské frontě u Vitěleska.

Julie se mnou po svatbě pracovala v pekárně jako expedientka a na konci roku (21.12.1941) se nám narodil syn Jiří, v květnu 1943 pak dcera Svatava. Druhá dcera Daria se narodila o 12 let později.