Historie vizovického pečiva

 

Tato svérázná a ojedinělá umělecká výroba vznikla díky smyslu Valachů pro prosté, tvořivé vyjádření.

Původní staré pekařské recepty označují pečivo jako "valašské figurky z těsta" nebo "valašské zvířátka" a pod těmito názvy lze také historické zmínky o původu pečiva najít ve starší literatuře a tisku.  Těsto určené k přípravě valašských figurek bylo v dřívějších dobách kynuté. Figurky se nechávaly na plechu mírně nakynout a do pece se vsazovaly při teplotě do 250 stupňů, což je teplota obvyklá pro chleba a jiné kynuté výrobky, ale nikoliv pro dnešní nekynuté vizovické pečivo, které se v troubě spíš pomalu suší.

Valašsko bylo v dávných dobách chudý kraj, který si přitom musel samozásobitelsky vystačit. K Vizovjanům byla na jihovýchodní straně Valašska příroda už trochu vlídnější a kromě ovoce a brambor jim poskytovala taky dostatek dobré bílé mouky. Díky lidské potřebě tvořivého vyjádření v souladu s přírodou zde vznikla svérázná lidová výroba figurek z těsta a také figurek ze sušeného ovoce.

Větší věci jako svícen, podkova nebo betlém se začaly vyrábět na přelomu 19. a 20. století, do té doby převládaly jednotlivé zvířecí a lidské figurky. Vytvářením větších kompozic bylo vizovické pečivo obohaceno o svéráznou lidovou ornamentiku, uplatňovanou při dekoraci věnců a jiných větších celků.

Jednalo se o obřadní pečivo prosperitního charakteru, symbolické významy připisované figurkám byly téměř všechny pozitivní.

Před první světovou válkou se vizovické pečivo peklo zejména v zimě, kdy nebylo třeba pracovat venku. Prodávalo se tehdy nejen u nás, ale posílalo se i do Lvova, Štýrského Hradce, Debrecína, Vídně a Budapešti, takže pro mnohé Vizovjany bylo v tvrdých valašských podmínkách vítaným pramenem obživy.

V průběhu druhé světové války platily pro pekaře přísné normy, které stanovovaly, kolik mouky můžou spotřebovat na výrobu chleba. Bílá mouka byla vzácností a výroba vizovického pečiva byla zakázána úplně.

V 60. - 80. letech 20. století zažilo vizovické pečivo znovu svou renesanci. Sítě prodejen s lidovým uměním jako byla ZÁDRUHA nebo UVA ve velkém vykupovaly výrobky lidových řemeslníků, které se v té době staly módními. Prodej pečiva v sítích těchto prodejen byl v té době autorsky anonymní.

Na tradiční zpracování a technickou kvalitu výroby dohlížela komise Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Jednotlivé výrobky procházely komisionálním schvalovacím řízením, které zajišťovalo, že se pod označením VIZOVICKÉ PEČIVO nedostaly do prodeje výrobky, které by nesplňovaly požadavky na tradiční zpracování a etnografickou čistotu. Přípustné nebylo ani spojování pečiva s jinými materiály (špejle, korálky apod.)

Ve Vizovicích bylo v té době asi 15 rodin, které se výrobě vizovického pečiva věnovaly jako své hlavní profesi a několik výrobců obdrželo od ÚLUVu titul "mistr lidové umělecké výroby".

Ve Vizovicích, v Praze i jinde byly každoročně pořádány na tehdejší poměry velkolepé velikonoční a vánoční výstavy pečiva ode všech výrobců. Při příležitosti vánočních a velikonočních svátků se vizovické pečivo často prezentovalo v televizi a tisku.¨

Dušan Hala a jeho dcera Svatava získali tehdejší titul "mistr lidové umělecké výroby".

Díky množství výrobců se ve vizovickém pečivu projevilo značné zbohacení lidové ornamentiky, které přitom zachovalo všechny pravidla tradiční návaznosti.

V poslední době, kdy nad významem originality převládla sériová výroba, se vizovickému pečivu moc nedaří. Člověk v produktivním věku se z ekonomických důvodů nemůže výrobou pečiva zabývat jako hlavní činností. Délka výrobního procesu vizovického pečiva přitom neumožňuje věnovat se pečivu  jako koníčku (3 hodiny výroba těsta,  4-7 hodin výroby, 2 hodiny zasychání, 0,5 hodiny natírání a 3-4 hodiny pečení).

Přesto snad tato rukama vyjádřená lidová poezie z hor zase přežije. Ti, kdo znají kouzlo vizovického pečiva, ho neopustí a budou ho předávat dál.